úterý 26. srpna 2014

Rozhovor: Šimon Vejvančický

Jméno kladenského fotografa Šimona Vejvančického není ve světě instantní fotografie neznámé. Byl totiž jedním z těch, kteří byli uchváceni již prvními exempláři filmů Impossible, tehdy naprosto nespolehlivých, nestálých a nevyzpytatelných materiálů, na které jste skutečně museli mít tu pravou dobrodružnou povahu. 

Od 3. září Šimon vystavuje svoje snímky z industriální Kladna v naší galerii Polagraph. 


Vyrostl jsi na Kladně. Jak jeho industriální prostředí vnímáš a proč ses rozhodl ve své tvorbě věnovat právě jemu?
Znám tohle prostředí vlastně už od dětství, pracovali tam moji příbuzní a v naší rodině se o tom mluvilo jako o živém organismu plném obyčejných lidí. Později se ale spíš mluvilo o krachu, politice a lidech, kteří přijdou o práci…

V dospívání jsem tam pak chodil na dobrodružné průzkumy. V zarostlých budovách byly ještě části strojů. Pamatuju si 80m vysoký plynojem, zevnitř to vypadalo jako když se díváš zespoda na marťanský létající talíř. Na jeho střechu se šlo po venkovním požárním schodišti, které se rytmem kroků vždycky úplně rozhoupalo.Tyhle průniky do zakázané tajemné zóny pro mě byly asi nejzásadnější momenty. Od té doby se nechávám unášet na té vlně dobrodružství a zážitků.

Dodnes návštěva toho místa působí dost tajemně, díky té opuštěnosti, kde vše rychle zarůstá. Dost se toho ale v poslední době zbořilo (a plánuje zbořit) a na těch místech vyrostly novodobé industriální parky.


Jak obrovské opuštěné tovární areály vnímají ostatní obyvatelné Kladna? Vede se o jejich budoucnosti ve městě nějaká diskuse? Mají do dnešní doby nějaký zásadní vliv na život místních?
To, jak areál vnímají ostatní lidé ve městě, podle mě do jisté míry záleží na jejich rodinné historii a dalších okolnostech. Jedni jsou ti, kteří tam pracovali a pamatují zašlou slávu, jiní třeba bydlí poblíž, a tak je ty ruiny odpuzují.

Další lidé stejné ruiny zase směle obdivují. Další na nich dokáží vydělat a zřizují tam nové podnikání. Nemalá je i skupina těch, kteří tam rabují a kradou, někde tam dokonce bydlí pár bezdomovců. Jasné je to, že ten fenomén zasahuje mnoho vrstev dnešních obyvatel.

O průmyslovém dědictví se poslední dobou poměrně hodně mluví, otázka revitalizace takových staveb je teď dost aktuální. Jaký je tvůj pohled, jakožto člověka, který v takovém prostředí tráví velkou část svého volného času?
Revitalizace tak velkých staveb, potažmo území, by vyžadovala astronomické sumy peněz, které na Kladně nikdo nemá nebo nehodlá investovat - nemluvě o jejich návratnosti. Já se spíše snažím užít si to prostředí dříve než zanikne a stihnout přenést maximum z něj do fotografií. Vystavovat, archivovat, vytvořit kvalitní svědectví a dokument.


Když jsi s focením industriálu začínal, fotil jsi digitálně. Pak přišel návrat ke klasické fotce, Polaroidu a nakonec jsi našel zalíbení ve velkoformátu. Jak k tomu došlo?
No, se samotným focením jsem začínal ještě v doběm kdy žádný digitál ani neexistoval. Fotil jsem intenzivně několik let, což mi dalo nějaké zkušenosti a základy. V roce 2008, kdy jsem založil projekt IndustryArt, jsem si pořídil fullframe zrcadlovku a byl najednou uchvácen jejími možnostmi, fotil jsem jedině digitálně a hlavně využíval následnou postprodukci a snažil se jí posunout kam až to šlo.

Pak mi ale někdo ukázal Polaroid a první Impossible filmy, tehdy navýsost experimentální, a mě to najednou připadalo mnohem organičtější, vtáhlo mě to a pochopil jsem, jak velký rozdíl mezi digitálním a analogovým focením je.

S digitálem sedí člověk stále u počítače, zatímco s analogem může ten čas vložit do focení, přemýšlení či vyvolávání. Měl jsem zkušenosti z minulosti, kdy jsem si filmy a klasiku dobře zažil, proto mi nedělalo problém se ve věci orientovat. Analogové focení mě začalo přitahovat ještě více ve chvíli, kdy jsem si potvrdil, jak důležité je osvojit si fotku jako řemeslo.

Focení velkoformátem (ať už na film, anebo i na Polaroid 4x5) je časově velmi náročné, musíš s sebou tahat hromadu vybavení, pečlivě měřit expozici, srovnávat linie.. a vzhledem k ceně jednoho snímku nesmíš udělat chybu. V čem je tedy kouzlo takové fotografie?
To kouzlo spatřuji hlavně v pečlivém štelování, komponování a také soustředění, tím se do procesu samotného focení mohu hluboce ponořit. Obvykle tím strávím několik hodin a udělám kolem 10-ti fotek – a když mám štěstí, je mezi nimi taková, že ji můžu vystavit. Potom má teprve celé to vzrušení ten správný spád. Libuji si v technických věcech. Je to svým způsobem taky trochu adrenalin, to za ty peníze nějak slušně vyfotit, ale to mě naučil už Polaroid a instantní filmy…

Polaroidem jsi fotil i promo fotky hudební skupiny Zrní. Většina skupin se přitom drží spíše digitálních fotek, se kterými se jim pro komerční účely jistě lépe pracuje. Jak jsi kluky ze Zrní přesvědčil, že je budeš fotit Polaroidem a také na film?
S klukama si dost vzájemně rozumíme i na té tvůrčí rovině, berou moji tvorbu, líbí se jim. Když to jde, fotíme na film a výsledky z filmu máme všichni raději. Komplikuje to ale finanční stránka věci, protože je focení na filmy dost drahé. Trefit dobře 5 obličejů naráz není jen tak, takže i my nakonec převážně používáme digitál.


Co dále - máš v plánu pokračovat s dokumentováním Kladna, anebo se snad chystáš objevovat další industriální stavby ve světě? Co třeba nějaká knížka?
Knížka je určitě jedním z mých snů, mám ale dojem, že na takové věci musí být jeden víc manažer než fotograf. Každopádně se chci i v budoucnu držet fotografování Kladna.

S puntičkářstvím, se kterým na tom pracuji, potřebuji mít ty objekty v dosahu a vychytat různé nálady a počasí. Zajímavých míst je tady stále plno. Nemohu pracovat tak, že bych někam odjel na týden a takhle rychle tam něco zásadního vytvořil. Doma na Kladně na těch souborech pracuji roky.

Chystám se teď více zaměřit na Dia filmy a černobílé 4x5. Mým snem je mít doma temnou komoru pro velkoformátové zvětšování i ruční barevný proces. Takže si za tím pomalu jdu…

Výstava Šimona Vejvančického v Polagraphu začíná 3. září.
Vernisáž od 19.00 na adrese Husinecká 14, Praha 3. 
Více info na FB nebo na Polagraph.cz.

úterý 12. srpna 2014

Čas na pravý polaroidový piknik!


Léto je v plném proudu a i když to tak možná poslední dny nevypadá, je teď ideální čas nechat práci prací, sebrat deku, obklopit se přáteli (a tunou toho nejlepšího jídla) a rozvalit se někde v parku. Přesně to jsme tedy udělali i my - akorát jsme s sebou vzali Polaroid, tunu jídla doplnili několika tuny filmů, to vše naložili do nového MINI Cooperu S a vyrazili do Průhonic.

Na místě jsme se samozřejmě neflákali, ale velmi pilně fotili. Ostatně na nic jiného snad ani nebyl čas. MINI Coopera jsme naložili skutečně až po střechu, stejně jako doprovodnou Micru, a veškeré vybavení pak museli na třech "spotech" vždy z obou aut doslova vyházet na hromadu.



Naším cílem bylo zachytit atmosféru letního pikniku se vším všudy. Abychom to provedli autenticky a co nejvěrněji, domluvili jsme se MINI Česká republika (těžko si představit lepší "piknikové" auto než MINI Cooper), řetězcem restaurací Ambiente (sendviče od Naše maso jsou přece středobodem dobrého pikniku) Kubcakes a pražskou Prosekárnou. Modelky jsme navíc oblékli do retro šatů od návrhářky Lazy Eye, jež skvěle vystihují atmosféru líného letního odpoledne ve stínu stromů.

V Průhonicích jsme vystřídali hned několik lokací, na kterých jsme náš "Mini piknik" nafotili prakticky všemi fotoaparáty, kterým se v PolaroidLove věnujeme - od legendární SX-70 přes Polaroid 600SE, fajnšmekrovský Polaroid 190 až po oblíbené "mjůčko" a Holgu. Na fotkách tak můžete skvěle porovnat tyto rozdílné technologie, stejně jako rozdílné instantní filmy ve zmíněných Polaroidech.

Používali jsme totiž nejen nové filmy Impossible (vyzkoušeli jsme i verze Color Frame a Gold Frame), ale především jeden z našich nejoblíbenějších starých filmů od Polaroidu, odlepovací ID-UV. S ním se dá za dobrých světelných podmínek dosáhnout skutečně dechberoucích barev. Denní světlo mu vysloveně svědčí a v kombinaci se zlatou odraznou deskou podával i po deseti letech po expiraci výsledky, nad kterými jsme poskakovali nefalšovanou polaroiďáckou radostí.



Nezanevřeli jsme ani na FujiFilm FP-100C, dnes již jediný vyráběný profesionání instantní film. Díky němu jsme z Polaroidu 600SE a Polaroidu 190 mohli dostat maximum, kresba, ostrost a detaily fotek z této kombinace je totiž až neuvěřitelná.

Focení jsme si vážně užili a abychom vám alespoň trošku přiblížili atmosféru tohoto skvěle stráveného odpoledne se zapůjčeným MINI Cooperem S, poprosili jsme Honzu Zimu, aby nám z celého focení udělal backstage video a Elišku s Lukášem z Couple of Prague, aby nám nafotili digitální report.

A tak najdete na našem Facebooku kompletní galerii nejen polaroidových a analogových fotek, ale právě i backstage, ze které si můžete udělat představu jak focení probíhalo a co bylo v pozadí výsledných pola-fotek.



Nevšímejte si však toho, kolik zákazů vjezdu jsme museli projet, kolik fotek jsme zkazili ("proč na těch fotkách sakra nic neni?" .... "nebude to tou krytkou, co máš na objektivu?") a kolik jídla jsme u toho snědli!

Děkujeme všem, kdo se na focení podíleli a kdo nám na něj zapůjčili vybavení: hlavně MINI Česká republika, Hance z Lazy Eye, řeznictví Naše Maso, stylovému obchůdku Prosekárna, Elišce a Lukášovi za cupcaky Kubcakes a digitální fotky, Honzovi Zimovi za video, Mikymu za pomoc s focením a v neposlední řadě taky holkám modelkám - Nicole Ehrenbergové z A Cup of Style, Báře z RoeKids a Evě CHEVA



Díky!