neděle 23. listopadu 2014

PolaroidLoveMINITour: Mnichov #2, rozhovor / George Ksandr


Na naší poslední zastávce z PolaroidLoveMINITour, při které jsme objeli místa spojená s Polaroidem v sousedních zemích, jsme zavítali nejen do města, ale i za českým fotografem, který v Mnichově už dlouho žije a pracuje. A jak jinak než s Polaroidem!

George Ksandr má za sebou úspěšnou kariéru reklamního fotografa, ale my ho známe spíše jako člověka, kterého naplno pohltilo kouzlo Polaroidu. Fotil na něj už před lety, ale jak sám říká, dnes ho prakticky nedá z ruky. Společně s ním jsme už v Praze (kde má stále svůj ateliér) nafotili skutečně hromadu snímků, ať už klasickým Polaroidem či velkoformátovým Impossible 8x10. 

Georgův syn Simon vystavoval svoje Polaroidy u nás v Polagraphu na jedné z prvních výstav, které jsme pořádali. Známe se tedy a spolupracujeme opravdu dlouho, a tak byl náš mnichovský rozhovor velmi příjemný. 


ROZHOVOR / GEORGE KSANDR

Jsi z fotografické rodiny, fotíš ty i tvoje děti. Vedl jsi je k tomu, anebo začali fotit z vlastního zájmu?
Ano, z fotografické rodiny jsem, fotilo se u nás odjakživa. Teď fotografuje nejen Gabriela, ale i můj starší syn Jan a mladší Simon, který fotografii studuje. Jan se vedle svého povolání věnuje 360ti stupňové panoramatické fotografii, Gabriela a Simon se rozhodli pro dráhu profesionalních fotografů, jako kdysi já.

A jelikož po mně zdělili obrovský talent, nemusel jsem je do ničeho nutit a přišli k fotografii sami. Gabriela přes líčení, u Simona nastal zlom na blešáku v New Yorku kde si před lety koupil Polaroid a ještě ten den nafotil sérii fantastických fotek s newyorkskou tematikou.

Svoji fotografickou kariéru jsi začal v Čechách, resp. na FAMU. Pak jsi emigroval do Německa a pracovat i žít jsi začal v Mnichově. Bylo to hodně těžké, taková změna prostředí - osobně i pracovně? Jak se to v tvé práci projevilo?
Moje touha stát se profesionálním fotografem se začala naplňovat právě když mě přijali na FAMU. Už při škole jsem pak spolupracoval s Art Centrem na tvorbě audiovizuálních programů v Iránu, Indii, Japonsku, Rusku a na Filipínách.

Takže i když jsem byl často v zahraničí, přesto pro mě přestěhování do Mnichova znamenalo velkou životní změnu. Měl jsem ale štěstí a hned pár měsíců poté jsem se stal členem elitního spolku německých profesionálních fotodesignerů (BFF).

Měl jsem tehdy ateliér jen pár kroků od hotelu Vier Jahreszeiten, a díky tomu se mi podařilo zahájit dlouholetou spolupráci fotografováním portrétů významných osobností, které do hotelu zavítaly. Za 15 let jsem jich pořídil skoro 500

Mnichov je jinak skvělé město! Nemluvě o horách a jezerech v okolí...

Fotil jsi reklamu, portrét i mnoho dalších žánrů, vyzkoušel jsi různé fotografické techniky. Co je ti nejbližší?
Široká paleta zakázek mi umožnila využít všechny možné druhy formátů i materiálu. Snažím se ale nezapomínat ani na volnou tvorbu a uměleckou fotografii. Rád se toulám po New Yorku i jiných městech a panoramatickou kamerou fotím mosty. Ale přecejen je mi asi nejmilejší práce ve studiu. Schovat se pod jeptišku a funět na matnici Sinaru 8x10, tomu se nic nevyrovná :-)


Dostal ses i k Polaroidu, nejprve jako k nástroji na testování expozice, potom i jako ke kreativnímu médiu. S Polaroidem, přesněji řečeno s polaroidovou dirkovou komorou, jsi nafotil známé fotky z New Yorku. Jak tě to vůbec napadlo, proč jsi využil zrovna Polaroid?
Polaroid mně vždycky fascinoval a přitahoval, používal jsem SX-70 už při spolupráci s Art Centrem. Při reklamním focení ve studiu jsem vždy dělal několik polaroidů před definitivním zmáčknutím spouště, abych si udělal test, nebo abych záběr (kompozici, světlo apod) mohl ukázat zákazníkovi ke schválení,

Vedle panoramatické fotografie jsem se během mých častých pobytů v New Yorku věnoval pinhole, ale jak při focení nevidíte co fotíte, tak mne napadlo fotit ty snímky na Polaroid – uvidím je hned a nebudu muset čekat na vyvolání v komoře. Tak vznikl můj soubor Polaroidů z NY. 

Dnes v této tradici vlastně pokračuje  Simon, i když klasickým polaroidem a ne pinhole kamerou.

Vrátil ses k Polaroidu ještě i v pozdější práci, i před vznikem Impossible Projectu? Ten tě, pokud vím, uchvátil, začal jsi se Polaroidu hodně věnovat. Proč vlastně?
Stará láska nerezaví. Je skvělé, že Polaroid stále žije a jsem rád, že se k němu můžu i nadále vracet, dokonce i ve velkém formátu 8x10, díky spolupráci právě s váma z PolaroidLove. Pro uměleckou fotografii je Polaroid dodnes skvělým nástrojem, jen z reklamní fotky ho vytlačil digitál.

Uchvátil tě natolik, že jsi spolu se svým synem začal Polaroidy sbírat a máš jich obrovskou sbírku plnou mnoha kusů, které mají vážně hodnotu. Fotíš s nimi, nebo jsou to jen výstavní exponáty?
Začal jsem je sbírat kdysi v New Yorku, kde byl na blešácích úplný ráj. Modelů existuje obrovská řada, a i když se nám už podařilo získat mnoho exponátů, vždycky mě nový přírůstek potěší. Každý, já, Simon i Gabriela, máme svoje oblíbené kousky, se kterými fotíme. Většinou SX-70 nebo SLR680.

Naši čtenáři tě znají i jako fotografa, se kterým jsme se společně vrhli na velkoformátový Polaroid 8x10 palců, s nímž jsme takhle společně v České republice zřejmě jediní. V čem vidíš kouzlo tohoto materiálu?
Geniální je hlavně neopakovatelnost daného momentu. Nemluvě o všechtěch okolnostech, které samotné fotografování provázejí. Moc rád vzpomínám na začátky této naší spolupráce, a všechny ty problémy a překvapení.. ale výsledek stál vždycky za to!


Plánuješ na Polaroid, ať už velkoformát nebo klasiku, nějaký další projekt?
Jak moje děti, tak i já v poslední době nedáme Polaroid z ruky. Simon nadále rozšiřuje svoje soubory měst, teď zrovna o Londýn, a Gabriela po kalendářích „vzpomínky na Drtikola” a „Sporty” připravuje „hudební nástroje” a „masky”. Já mezitím fotím dál zátiší a akty. A brzy to bude na 8x10!


Zbývá už jen jeden poslední článek z PolaroidLoveMINITour - a to článek o velkoformátu 20x24, který mají kluci a holky ve vídeňském Supersense. A tedy by se dalo říci, to nejlepší na konec ;-) Těšte se!

Sledujte galerii fotek na našem Facebooku.

sobota 15. listopadu 2014

PolaroidLoveMINITour: Mnichov #1


Je to tady! Je na čase podívat se na tipy z poslední destinace, kterou jsme navštívili v rámci naší podzimní PolaroidLoveMINITour – malém výletu po stopách Polaroidu v okolních státech, kterou jsme absolvovali za pomoci MINI. Touto poslední zastávkou byl Mnichov – jedno z nejzajímavějších německých měst a jakési velké německé „centrum umění“.

Mnichov je údajně nejdražším německým městem – a je to na něm vidět. Vedle výstavní secesní Vídně možná působí trošku stroze a obyčejně, ale všudypřítomná německá pečlivost a smysl pro pořádek udělají svoje.

Nemá smysl chodit kolem horké kaše – jedním z jasných cílů v tomto největším bavorském městě je samozřejmě BMW Welt. Továrna spojená se showroomem a muzeem proslulé místní automobilky se stala největší mnichovskou turistickou atrakcí, a přitom byste řekli, že bude její návštěva zajímat jenom zaryté fanoušky automobilismu. A ono ne – otáčecí dveře muzea se nezastaví, je pořád plno. A návštěva rozhodně stojí za to!


Hned vedle BMW Weltu jsou ale další dvě místa, která není radno minout – slavný Olympijský stadion z roku 1972 s přilehlým obrovským a krásným parkem a také s umělým kopcem, ze kterého je vidět až do Alp. Anebo geniální přilehlé sídliště původně postavené jako Olympijská vesnice, jež je celé chytře vymyšlenou pěší zónou plnou zeleně a hřišť, na něž shlíží monumentální betonové paneláky, jež dnes obývá několik tisíc obyvatel. Sídliště mělo být samostatnou jednotkou, takovým městem ve městě, jež bylo navrženo tak, aby mohlo sloužit i po skončení Olympijských her. A povedlo se!



Pokud však dáváte přednost klasickému umění než „sedmdesátkovému brutalismu“, vyražte do centra, přesněji řečeno do muzejní čtvrti okolo Barer Strasse, na níž stojí slavné mnichovské pinakotéky. Za zmínku rozhodně stojí Pinakothek der Moderne (doporučujeme designshop a knihkupectví!), ale nás zajímala především sousední budova Brandhorst muzea, ve kterém často probíhají fotografické výstavy – a my měli štěstí zastihnout zde skvělou selekci portrétů od Richarda Avedona, jednoho z nejvýznamnějších módních fotografů všech dob. Výstavou Mnichov žije – stačí se podívat do blízkého antikvariátu na Theresienstrasse, který svojí nabídku Avedonovi značně přizpůsobil – a ve výloze tak narazíte například na několik LPček či plakátů s jeho fotkami. A uvnitř samozřejmě na sbírku foťáků, Polaroidy nevyjímaje :-)

Když už jsme „nakousli“ tuhle ulici, právě ta bude nejspíše hlavním cílem gurmánů. Hned vedle antiku je totiž vyhlášený Theresa Grill. Pokud máte rádi maso, věřte, že tenhle podnik pro vás bude dostatečným důvodem, abyste se na výlet do Mnichova vydali. Skvělé a perfektně vyladěné industriální prostředí je už jenom takovou třešničkou na dortu. Hlavní je zde totiž jídlo – takový burger jste stoprocentně ještě nejedli!



Pokud budete mít s plným žaludkem ještě sílu Theresu opustit a dát si kávu, vyražte do nedaleké technické univerzity na Arcisstrasse, na jejíž střeše je kavárna s terasou, ze které vidíte celé město. Anebo nasaďte tempo a dojděte až do Der Hollabusch, nejlepší a nejhezčí kavárny, kterou Mnichov má. Ta vás potěší například při víkendové snídani, ale i obědovým menu či večerním drinkem.


Mnichov zkrátka stojí za to – ať už vás zajímá architektura, umění, fotka anebo gastro zážitky. Ideální je vzít si SX-70ku, proběhnout místní parky, projít se po krásných ulicích podél řeky – a pak třeba navštívit českého rodáka George Ksandra, fotografa s největší sbírkou polaroidů, jakou jsme kdy viděli – a také fotografa, který kouzlu instantní fotografie propadl na maximum a nafotil Polaroidů jako málokdo. Je to právě George, kdo je jakousi spojkou mezi polaroidovou Prahou a Mnichovem.

Těšte se na rozhovor s ním, který zveřejníme co nevidět! :-)

Sledujte galerii fotek na našem Facebooku.

sobota 8. listopadu 2014

ROZHOVOR: Miky Arsenjev

Mikyho většina z vás moc dobře zná - nejenom proto, že jeho fotky často nadšeně sdílíme, ale především proto, že s námi už rok spolupracuje a je součástí našeho "Polagraph týmu". Mimo to však studuje Filmová studia na UK, účastní se projektu 12:12 Men a volný čas půlí mezi focení a posedávání ve svých oblíbených kavárnách ;-)

Od 12. listopadu Miky vystavuje u nás v galerii Polagraph. Vernisáž proběhne od 18.00.



Jsi zřejmě jeden z mála takto mladých fotografů, kteří nikdy nepracovali s digitální fotkou - Polaroidem jsi vlastně začal. Dodnes tě digitální fotografie neláká?
Digitální fotografie mě spíše nudí. Znamená to nafotit řadu dost podobných snímků,  rozhodnout se pro nejlepší a ty následně hodiny upravovat v počítači, zatímco Polaroid představuje zodpovědnost k obrazu a soustředěnější práci vzhledem k jednomu stisknutí spouště.

Mimo to mi také umožňuje opomíjet složité nastavování techniky, což mě nikdy nebavilo. Můžu se tak věnovat pouze obrazu. Když konečně zmáčknu spoušť a fotka vyjede, mám to z krku a hrozně se mi uleví. Představa, že bych ještě fotku dlouze upravoval v počítači, mě děsí. Navíc to už nemá nic společného s tím, co mě na focení těší – a to je živá konfrontace s tím, co se snažím zachytit.

A co tedy klasická fotka?
Fotit na kinofilm už se chystám dlouho a určitě to přijde co nevidět.

Co přesně tedy budeš v Polagraphu vystavovat?
Jde o průřez mojí dosavadní polaroidovou tvorbou, tedy o fotky pořízené od léta minulého roku doposud. Žádné tématické série nefotím, takže na výstavě smíchám všechno dohromady. Nejvíce tam samozřejmě bude holek, protože nic jiného v podstatě nefotím.


Podle čeho si holky na focení vybíráš?
To se velice různí. Většinou ale u každé modelky předem vím, co na ní chci zachytit. U některé mě zajímá výraz tváře, u jiné zase jenom tělo nebo jeho část, třeba ruce. Pokud modelku dobře neznám a nevím co od ní čekat, mám pár neurčitých představ, ale vycházím pak hlavně ze situace.

Zkus popsat, jak tvoje focení probíhá.
Je důležité ze začátku vůbec odzkoušet, jak daný člověk na fotce vypadá, jestli třeba volit černobílou fotku nebo barevnou. Někomu černobílá ve tváři hodně pomáhá a dost zajímavě promění vizáž, pokud k tomu má vhodné rysy.

Nemám rád umělé pózování a často pracuji spíše jako dokumentarista. Koukám, pozoruji, moc neříkám a nechám mezitím modelku mluvit nebo koukat z okna. Když z nějakého úhlu uvidím, co se mi líbí, snažím se to zachytit, jako kdybych to chtěl zmrazit.


Pokud už se navzájem známe, vím často předem jak s modelkou pracovat, co mi dovolí a k čemu by byla "vhodná", a tak si můžu naplánovat konkrétní nápady, ale nikdy se ji nesnažím lámat do něčeho nepříjemného a chci vycházet z toho, co je pro ni přirozené. 

Také se snažím přenášet určitou intimitu. Chci, aby měl divák pocit, že se může na fotce dlouze dívat na něco, co by mu běžně nebylo umožněno.

Celkově je takovéto focení Polaroidem vždycky sranda, koukáme společně jak se fotky postupně objevují a pokaždé je to překvapení...


Využíváš hlavně denní světlo, žádné složité instalace... a co stylizovaná fotka?
Pracuju dost jednoduše. Co se týče světla, vlastně s ním pracovat vůbec neumím a proto používám převážně to denní, často na tom samém místě – ve svém pokoji u okna.

Obecně mám na fotkách rád obyčejnost a přirozenost. Proto je mi třeba cizí, abych měl modelky extra nalíčené jenom kvůli samotnému focení. Protiví se mi umělost.

Stylizovaná fotka je obtížná záležitost, vědomě se jí tak trochu vyhýbám. Dát takové fotografii plné sdělení a význam, aby přitom ale nepůsobila křečovitě, nevkusně a pouze poplatně samotné stylizaci je složité a vyžaduje to dobrý nápad. Samozřejmě, spoustu fotek mám lehce stylizovaných, ale to je něco jiného. Láká mě spíše výtvarná stylizace, než ta významová.

Jaké máš další foto-plány?
Začal jsem fotit s tím, že chci vyfotit všechny krásný holky na světě, a to je docela na dlouho - ale zase je to plán se stabilním cílem, žejo. Vlastně bych měl asi raději říci "všechny fotogenický holky", jinak to může být docela dřina.

Rád bych si našel ještě pár, jak říkám, „ideálních“ modelek ke stabilnímu focení. To jsou ty, se kterými můžu fotit všechno co mě napadne, čímž mi teprve dávají svobodu tvořit opravdu cokoliv. 

Výstava Mikyho Arsenjeva v Polagraphu začíná 12. listopadu.
Vernisáž od 18.00 na adrese Husinecká 14, Praha 3. 
Více info na FB nebo na Polagraph.cz.

pondělí 3. listopadu 2014

PolaroidLoveMINITour: Vídeň #2, rozhovor / Florian Kaps / SUPERSENSE


Čím je Vídeň v polaroidovém světě nejznámější? Vznikem projektu Impossible! A kdo je největší postavou tohoto "znovuzrození" Polaroidu? Florian Kaps. Za ty roky, co Impossible působí, se mnoho věcí změnilo - ale ne Florian. Přestože Impossible opustil, stále je u všeho zajímavého, co se okolo Polaroidu děje. A tak bylo jasné, že v rámci naší PolaroidLoveMINITour musíme zavítat i za ním.

Florian Kaps je rakouský podnikatel a velký nadšenec do všeho analogového. Byl také velkým fanouškem Polaroidu, a tak si roku 2008, na "poslední polaroidové párty" při příležitosti uzavření holandské továrny, dal velký úkol - zachránit technologii Polaroidu před zánikem. Díky němu tak vzniknul Impossible Project, jehož jediným cílem bylo obnovit výrobu instantních filmů a zásobovat tisíce nešťastných fotografů po celém světě novými filmy. To se skutečně podařilo a Impossible dnes, po necelých pěti letech existence, vyrábí obrovské množství filmů, vyvíjí vlastní pola-fotoaparát a zkrátka skvěle navazuje na historii okamžité fotografie.

Velké úspěchy s sebou ale nesou i mnoho problémů a tak se nakonec stalo něco, co nikdo nečekal - Florian svoji firmu opustil. Pravé důvody tohoto kroku zná pravděpodobně jenom on sám, ale jak veřejnosti prozradil, šlo hlavně o to, kam se bude firma vyvíjet dále a zda toho chce být součástí, anebo zda se spíše na chvíli stáhne, užije si s rodinou... a potom se uvidí.


Netrvalo však dlouho a bylo jasno - neúnavný Florian ve Vídni založil nový projekt. Pod názvem Supersense otevřel velký prostor zasvěcený všemu analogovému - od Polaroidů až po vinyly, ruční tisk nebo filmové pásy. Krásný secesní interiér, ve kterém je Florianův obchod propojený s malou kavárnou, vás doslova pohltí a nebudete vědět na co se otočit dřív. Zajímavých věcí je plný až po strop. 

Tou nejzajímavější je pak Polaroid 20x24, největší z největších, velkoformátový instantní foťák, se kterým kdysi pracoval Jan Hnízdo. Zbylo jich jenom pár a jeden je právě tady, jen pár hodin cesty od Prahy. A neovládá ho nikdo jiný než Marco z InstantAddicts!




Protože je tento fotoaparát skutečně výjimečný, napíšeme o něm zvlášť celý článek. Rozhodně to stojí za to. Do té doby si ale můžete přečíst náš krátký rozhovor se samotným Florianem Kapsem, člověkem, kterému vděčíme za všechny svoje polaroidové fotky.

ROZHOVOR S FLORIANEM KAPSEM
Jste tím, kdo stál za "znovuzrozením" Polaroidu v roce 2008, ale máte na svědomí podobný scénář i u lomografie několik let předtím. Co vás na těhle dvou projektech tak fascinovalo?
Zkrátka mám rád všechny takové kreativní nástroje a filmové fotoaparáty ze všeho nejvíce. Rád s nimi pracuju, rád se na ně koukám a taky tuhle vášeň rád šířím dál!

Impossible Project zaznamenal obrovský úspěch, přestože na začátku to vypadalo skutečně dost "impossible". Překvapil vás takový zájem, anebo jste si byli tak jisti? 
Nepřekvapil. Vždycky jsem tomu úžasnému kouzlu Polaroidu stoprocentně věřil a byl jsem přesvědčený, že ho dokážeme přivést zpět k životu a že to lidi bude bavit a zajímat.

Jaká byla v tomto procesu vaše osobní role?
Prostě to celé odstartovat :-)



Nazačátku byly Impossible filmy vážně jenom pro "hardcore" fanoušky Polaroidu, ale dnes už je používají dost rozličné skupiny lidí. Museli jste kvůli nim dělat nějaké kompromisy v tom, kam budete vaše produkty směrovat? 
Vlastně to bylo úplně naopak - kompromisy jsme museli dělat když jsme začínali, a to skutečně hodně kompromisů. A teď Impossible doslova maká na tom, aby je postupně eliminoval a udělal svoje filmy jednodoušší, spolehlivější a prostě lepší. To na začátku zkrátka nešlo.

Vy jste ale před tímto stavem Impossible opustil a založil si nový projekt pod názvem Supersense. Proč? Nebyl jste s vývojem v Impossible spokojený, rád byste se s firmou ubíral jiným směrem?
To ani ne. Spíše jsem vždycky snil o tom, že tuhle svoji "analogovou vášeň" přenesu i na jiné věci než na fotografii a teď se mi naskytla příležitost to konečně udělat. Ale teda myslím, že novému managementu Impossible to přišlo docela vhod.






Co tedy přesně Supersense je?
Je to prostě nejbláznivější, nejhezčí, nejkouzelnější a nejnabušenější analogový kabinet kuriozit. Jsem na něj vážně docela pyšný. Určitě se v něm stavte, jenom tak asi moje nadšení pochopíte.

My ho rozhodně chápeme, Supersense je neuvěřitelný! A co dále? Můžeme se těšit na další podobné projekty, anebo další "impossible projekty"? Budete se ještě věnovat fotografii, anebo něčemu jinému?
Rozhodně se těšte! Buďte připraveni na mnoho dalších "impossible projektů". Budou ale souviset povětšinou právě se Supersense a budou fotografické i nefotografické.

Ještě chvilku zůstaneme ve Vídni a příště se tak z naší #PolaroidLoveMINITour můžete těšit na článek o velkoformátovém Polaroidu 20x24, na který fotil Jan Hnízdo a na který teď fotí Marco v obchodě Supersense.

Sledujte galerii fotek na našem Facebooku.